Křesťanský sociál

leden – březen 2022

ročník XXXI.

Karlova cena pro kardinála Christopha Schönborna

Nejvyšší ocenění sudetských Němců

Sudetoněmecká Evropská Karlova cena bude letos udělena na svatodušní sobotu, 19. května, v Augsburgu, vídeňskému arcibiskupu kardinálu Christophu Schönbornovi, který byl v roce 1945 se svou matkou a dvěma staršími bratry vyhnán z Litoměřicka v severních Čechách do Rakouska.

Předseda rakouské biskupské konference, který pochází z české větve šlechtického rodu, jež měl několik významných biskupů ve Svaté říši římské, vytvořil spolu s budoucím papežem Benediktem XVI. současný světový katechismus katolické církve a je jedním z nejvýznamnějších teologů současnosti. Dominikánský mnich studoval na Vysoké škole řádu v Bornheim–Walberbergu, ve Vídni a v Paříži, a později vyučoval dogmatiku na univerzitě ve Fribourgu ve Švýcarsku.

Bernd Posselt, mluvčí etnické skupiny a evropský politik CSU, zdůvodnil její udělení vídeňskému arcibiskupovi slovy: "Kardinál Schönborn se účastnil řady aktivit, spisů a kázání, které jsou velmi využívány pro evropskou integraci, mezinárodní porozumění a pro křesťanské obnovení naší evropské kultury. Jasnými slovy často odsoudil vyhnání a neohroženě propagoval mír a lidská práva, i když se setkával s předsudky a opozicí. Jsme hrdí na tohoto krajana, jehož otec, hrabě Hugo Damian Schönborn, vzdoroval nacistům, a jehož matka Eleonore se narodila jako baronka Doblhoff v Brně, který čestně a statečně zvládl klasický osud vyhnané rodiny."

Působivým symbolem mostu, kterým již časně k českému lidu a k české církvi Schönborn byl, je skutečnost, že jeho biskupské svěcení, dne 29. září 1991 v katedrále svatého Štěpána v Brně, vykonal biskup Vojtěch Cikrle.

Kardinál Schönborn nedávno, během návštěvy ve Vídni, potvrdil, jak těsně se soustředil na sudetoněmeckou etnickou skupinu. Při bohoslužbě pro vyhnance, ve Štěpánské katedrále ve Vídni 5. prosince 2015, říká: „Nemůže být dostatečně oceněno, za co vše církev vděčí víře vyhnanců.“ Jeho velmi agilní, 87 roků stará matka, napsala před několika lety ve svých pamětech s názvem "Život nemůže být naplánován (Das Leben läßt sich nicht planen)", šokující zkušenosti z jejich vyhnání:

"Okolní muži se těšili více méně volnosti a mohli svou averzi k německy mluvící veřejnosti volně uplatňovat.“ Po měsíce „procházeli tito kluci kolem, jako divoké hordy v zemi, šířili strach a hrůzu, zesměšňovali lidi, také vydávali právu ... rodiny které tam žily po generace a svýma rukama obhospodařovaly zemi a byly nežádoucí ze dne na den jen proto, že jejichž mateřštinou byla němčina. Nikdy se tito ubozí malí lidé nedostali za svých životů dál než do Litoměřic, svého krajského města“. Hraběnka uzavírá „Vyhnání bylo kolektivní noční můrou".

Kardinál představil své vyhnání, jako velmi malého dítěte, ve svém projevu v Pasově v kontextu evropského sjednocení: „Mohu začít s tím, že jsem byl jako dítě přemístěn z mé české vlasti. Narodil jsem se ve válce a pak jsme byli po skončení války přesídleni. Vyrostl jsem v Evropě, která zná mír. Pro mě je tedy evropský projekt primárně mírový projekt.“ To jako dospělý, říkal kardinál při kázání, na Karlově instituci ve Frankfurtu nad Mohanem, o myšlence císařství a křesťanské víře. Ale pokud nezůstaneme pouze ve vzpomínkách, český spisovatel Karel Kraus shrnuje: "Před námi je skvělá budoucnost." Proto je potřeba živé křesťanství a není to náhoda, že „otcové zakladatelé dnešní Evropy – Schuman, Adenaur a De Gasperi – byli katolíci“. Podmínku dobré demokracie formuloval dobře známý německý ústavní právník, nemůžete ji zajistit sami, její první a poslední zárukou pro lidi je jejich svoboda, jejich absolutní důstojnost a od ní neoddělitelná odpovědnost.

Sudetoněmecká Evropská Karlova cena připomíná Karla IV., krále českého a císaře Svaté říše římské z rodu Lucemburků a je každoročně udělována na Sudetoněmecký den na ceremoniálu při Letnicích za „příspěvek k mezinárodnímu právnímu řádu ve střední Evropě.“

Sudetendeutsche Zeitung, 26.1.2018, str. 1, bez autora a značky

Pro České národní listy kráceně a volně přeložil P. Rejf

Proto, drazí krajané, kardinál Schönborn je jedním z velmi oceňovaných zástupců německé kultury v Čechách

Svatá říše římská je spojena nejen se jménem Karla, ale také se jménem Schönborn. Rodina Schönbornů poskytla nejen mnoho biskupů, arcibiskupů a knížat Svaté říši římské, ale i říšského kancléře – druhého nejvyššího představitele této nadnárodní říše po císaři. To skončilo téměř přesně před sto lety, v roce 1918, opět za Karla – za nyní blahoslaveného císaře Karla I., otce Otto von Habsburga, který je také nositelem Karlovy ceny. Bylo mi dovoleno být při tom, když byl nositel Karlovy ceny sudetoněmeckého landsmanšaftu, Otto von Habsburg, se kterým jsme byli všichni velmi spojeni, položen k poslednímu odpočinku s Requiem ve Svatoštěpánské katedrále. Ten také kriticky řekl: „Jedna z nejvýznamnějších evropských akcí tohoto člověka (Karla I.) je také (doufám, že necituji špatně) snaha opravit chyby, které vedly k První světové válce.“ Ve skutečnosti císař Karel skutečně zdědil válku. Byl požehnaný jako křesťan, který se svým srdcem vystoupil za mír. Když byl v exilu na Madeiře řekl, že dunajská říše je nefunkční, a nebude–li naplněna federací svobodných národů, pak budou cizí mocnosti tuto malou Evropu napadat a ničit. Přesně to se stalo. 

Císař Karel zemřel v roce 1922. Právě v tomto roce 1922 vystoupil další skvělý nositel Karlovy ceny SL, náš krajan, hrabě Richard Coudenhove–Kalergi aus Ronsperg (z Poběžovic v Čechách), a řekl, že musíme spojit nejen Podunají do federace, ale celý tento kontinent, jinak přijde Druhá světová válka a rozdělení Evropy. Bohužel se to stalo. Dnes to překonáváme. Jsem velmi rád, že kardinál Schönborn vzpomněl našeho krajana Coudenhove–Kalergiho ve Schruns, kde zemřel v roce 1972. Na památku našeho krajana tam byla slavnostně odhalena v loňském roce Evropská fontána. Také kardinál tam po vyhnání skončil se svou matkou a sourozenci.  Kardinál sám je přesvědčený a energický Evropan.

 

Kardinál zasvětil svůj život „stavbě mostů“, která byla obtížná.

Byl po dlouhou dobu ve Francii, která v té době ještě nepřekonala zranění ze Druhé světové války. Ve Francii, kde také bylo revoluční hnutí roku 1968. Ve Francii, která zápasila o svou duši a svou identitu. Kardinál působil jako vědec ve Švýcarsku, muž, který hledal kontakt s východními církvemi, dialog s ortodoxií. Nejhlubší rozdělovací linie Evropy je stále mezi Západním Římem a Východním Římem. Vy, Pane kardinále, jste jedním z těch, kteří jako nikdo jiný, účinně pracují v tomto směru na odstranění rozdělení v Evropě – mezi Západem a křesťanským Orientem. Jako odborník na ortodoxii, jako odborník na východní církve.

Vy, Vaše Eminence, jste také ten, kdo udělal vše po pádu železné opony, aby tam kostely znovu získaly vitalitu,  kdo poskytoval podporu na udržování kontaktu a vztahů s nimi. Vím například, že při Vašem biskupském svěcení byl přítomen brněnský biskup Vojtěch Cikrle, který tam tehdy byl, tak říkajíc, na projev vděčnosti a solidarity za to, co děláte pro východní a střední Evropu.

Co jste udělal jako hlavní pastýř arcidiecéze ve Vídni, kterou měli mnozí „sudetští“ Němci a čeští pastoři za svou. Vše proti nacionalistickým, národně–populistickým, anti–demokratickým silám. Jste člověk kultury. Konceptu kultury, který stejně jako náš není škodlivý, odtrhávací, zapouzdřovací. Je to koncept vlasti, který je také otevřen jiným kulturám. Jsme zakořeněni v naší historii a tradici, ale naše větve jsou otevřené životu, tomu, co nám příroda a co nám slunce nabízí.

Proto, drazí krajané, kardinál Schönborn je jedním z velmi oceňovaných zástupců německé kultury v Čechách, nadnárodní kultury české šlechty, nadnárodní ideje římské říše, moderní demokratické ideje, ale na základě podmínek – mluvili jsme o tom dříve – které demokracie sama nemůže zaručit – a sice křesťanské víry. Nikdo nemůže být nucen k určité víře. Alexis de Tocqueville, velký liberální myslitel, vždy argumentoval – již v 18. a na začátku 19. století – pro oddělení církve a státu. Byl to velký liberál a řekl, že je dobré, aby došlo k oddělení církve a státu. Ale zároveň řekl, a to je velmi důležité, že skutečný liberalismus může prosperovat pouze na zdravém základě víry. Řekl: diktatura nemá žádnou víru. Ale svoboda potřebuje základ. Svoboda potřebuje víru. Za touto myšlenkou volné Evropy založené na víře, vy stojíte, Excelence. Proto jsme hrdí na to, že Vám můžeme udělit Evropskou Karlovu cenu „sudetoněmeckého“ landsmanšaftu. Gratulujeme!

Z projevu B. Posselta, 19.5. 2018, na 69. sjezdu SL

(Prezentace Evropské Karlovy ceny „sudetoněmeckého“ landsmanšaftu Berndem Posseltem, mluvčím „sudetoněmecké“ etnické skupiny)

Pro České národní listy kráceně a volně přeložil P. Rejf

Znesvěcení jubilea svaté Ludmily na Tetíně

(otevřený list arcib. Janu Graubnerovi)

Poznámka ČNL:

Přečetli jsme si velké množství chvály na pana kardinála Ch. Schöborna. Je vhodné proto, abychom se seznámili i s následujícím dopisem, který vidí pana kardinála zásadně jinak.

***

Vážený arcibiskupe Jane, Ty jsi byl jako předseda ČBK povinen oficiálně oznámit morálně zkompromitovanému kardinálu Schönbornovi, že je nevhodné, aby jako hlavní celebrant předsedal jubilejní slavnosti ke cti svaté Ludmily. Kardinál Schönborn je znám tím, že nechal znesvětit katedrálu svatého Štěpána ve Vídni. Dává ji opakovaně k dispozici LGBT osobám, které nechtějí konat pokání ze svého pohoršujícího a Bohu protivného způsobu života. Schönborn svými akcemi likviduje křesťanskou morálku v kořeni a zavádí antimorálku.

Navíc tento prelát zneužil vídeňskou katedrálu k vytvoření vakcinačního centra, čímž vzbudil dojem, že tato experimentální vakcinace je v souladu s Božím přikázáním i s tradičním učením církve, a to je hrubá manipulace a lež. Jeho zavádění nového učení a nové antimorálky je vzpourou proti Bohu a výsměchem apoštolské tradici i milionům mučedníků, kteří za čistotu víry a morálky prolili svou krev. Mezi Kristovy mučedníky náleží i česká světice svatá Ludmila. Postavit do čela slavnosti tohoto zkompromitovaného preláta je znesvěcením jubilea této světice a urážkou slavné minulosti českého národa. Zodpovědnost za to, zda bude či nebude předsedat této jubilejní slavnosti zkompromitovaný rakouský prelát, dopadá v plné míře, vážený arcibiskupe Jane, na Tebe jako na předsedu ČBK. Pokud jsi jeho návštěvu neodvolal, prakticky jsi tím schválil skandální program tohoto odpadlého preláta. Tím jsi vyjádřil, že ČBK je v jednotě s jeho vzpourou proti Bohu, kterou je sodomie a experimentální vakcinace! Pak Tvou vinou je ČBK zatažena do diverze vůči české církvi a českému národu.

+ Eliáš Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu 16. 9. 2021

Několik střípků o Schönbornech

Německou kolonizaci v Maďarsku prováděl gróf Schönborn od roku 1730, poměrně v malém rozsahu. Před rokem 1720 Němci v zemi nebyli.

Gróf Schönborn–Buchheim vlastnil v roce 1918 232.000 ha půdy.

Výzva k míru

Na Ukrajině pokračuje občanská válka. Jen oficiální statistiky OSN udávají, že na Donbasu zahynulo asi 5000 civilních obyvatel, 10 000 bylo raněno, někteří přišli o nohy, z mnohých se stali doživotní mrzáci.

Muži z Ukrajiny jsou vyhlášením mobilizace 14. 1. 2015 nyní postaveni před volbu: buď se stanou zachránci národa, nebo jeho hrobaři.

Odpovědí na mobilizaci ať je místní i celonárodní referendum – zda lid chce mír či válku.

Proč se nemůže záležitost řešit mírovou cestou? Jsou zde zájmy USA – udělat z Ukrajiny vojenskou základnu proti Rusku. USA má nesplacené dluhy. Pod nadvládou bankéřů, architektů NWO prosazují globalizaci i za cenu celosvětového konfliktu. Územím smrti s dodávkou živého masa se má stát Ukrajina. Navíc tím USA prostřednictvím loutkové vlády v Kyjevě provokuje Rusko k vojenské odpovědi!

Na Ukrajině se odmaskoval i zrádný duch Vatikánu, a to na kardinálu Huzarovi i na „papeži“ Františkovi. Ten sem poslal svého legáta, kardinála Schönborna, s antimírovým poselstvím: „Vydržte v boji!“ Pravděpodobně realizací tohoto poselství bylo i vyhlášení 4. vlny mobilizace pro 100 000 mužů, a to od 25 do 60 let, a rovněž pro ženy s vojenskou specializací a zdravotnice ve věku od 25 do 50 let. Kdo se nepodřídí, tomu hrozí 2 – 5 let vězení. V jednotě s Vatikánem i církevníci z UKU (katolické univerzity), tlačí na prezidenta, aby vyhlásil ne pouze mobilizaci, ale válečný stav (Hrycak J.). Světoví bankéři a Vatikán tvoří jednotu v prosazování globalizace a redukce lidstva.

Kardinál Huzar založil zednářskou skupinu „1. prosince“, která mění pravidla hry na Ukrajině. Prohlásil, že boj bude trvat několik let: Mír prý bude, až „zvítězíme nejen na Donbasu, ale i v Rusku“!

Muži Ukrajiny jste nuceni jít bombardovat a zabíjet civilní obyvatelstvo! Nejhorší na tom je – uvědom si to – že tím na Ukrajině i v Novorossiji prosazuješ vládu satana, a tedy morální a fyzickou autogenocidu. Ta je spojena s gender–homosexualismem a juvenilní anti–justicí. Už tvým dětem v mateřské školce i ve škole budou tvrdit, že tvůj syn není chlapcem, ale má právo se přeoperovat na děvče. Pokud budeš chtít dítě chránit před sexuální zvráceností, dítě ti odeberou (příklad – Německo), pokud budeš dítě vychovávat, obviní tě z násilí na dítěti, a rovněž ti je vezmou. Pak bude tvé dítě nuceno kočovat mezi antirodinami, které tvoří i pedofilové, homosexuálové a sadomasochisti. Uvědom si, že z takto ukradených dětí jen v Norsku 59 ročně páchá sebevraždu. Z Anglie utíká ročně 600 rodin, aby zachránily své děti. V Holandsku je už schválena eutanazie i pro děti. V Itálii z 1260 dětí prodaných k tzv. mezinárodní adopci, policie našla jen 5. Ostatní skončili u obchodníků s orgány. Přiznal to i bývalý ministr vnitra R. Maroni. Zločiny na dětech páchané juvenilní justicí jsou pro masmédia tabu a pravda je zde konfidentní. Tento ráj, naplánovaný USA ke zničení Evropy, obyvatelé Donbasu nechtějí!

Prober se do reality! Vzít zbraň a jít na východ, to je dnes upsání duše satanu! Buď v této době hrdinou! Bůh po tobě chce hrdinství a třeba i mučednickou smrt. Pokud ale ty či žena – zdravotnice nebo specialistka, nastoupíte na frontu, prosazujete tím satanizaci Ukrajiny a Novorossije a budete Bohem souzeni jako zločinci! Podporovat válku na východě je zároveň i provokací celosvětového konfliktu!

Toto je prorocké slovo pro Ukrajinu. Každý muž i žena z něj v hodině smrti bude před Božím soudem skládat účty. Zde se rozhoduje: buď budeš zločinec pod praporem satana a USA, anebo hrdina, mučedník, pod praporem Kristova kříže! Buď po smrti získáš věčný život, anebo padneš do věčného pekla. Jít na frontu a na Donbase zabíjet civilní obyvatelstvo a přitom křičet: „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“ je vrchol posedlosti a debility! Příklad: Chlapec z Haličiny telefonoval z východní fronty několik dní před smrtí: „Mámo, já už mám šedivé vlasy. Odmítl jsem bojovat, nyní mě ve vězení mučí jako dezertéra, nevím, jestli to vydržím.“ Za několik dní ho přivezli mrtvého. Když ho obmyli, zjistili, že má mnoho ran v následku krutého mučení.

Drazí muži Ukrajiny, nad ukrajinskou armádou už vládne duch smrti a satanizmu. Pokud se manifestací jednotně nepostavíte proti, pak se v důsledku pasivity dostanete do smrtícího mechanismu. Tam budeš už pouhým číslem, živým masem, obětí satanizace Ukrajiny a Donbasu. Je třeba se dnes rozhodnout být hrdinou. Ježíš řekl: „Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, a kdo ho ztratí pro mě a pro evangelium, ten ho zachrání pro život věčný.“ (Mk 8,35)

Ježíš nám dal příklad: šel za nás dobrovolně na smrt. Chlapec odmítl zabíjet, a byl umučen! Kdo odmítne jít na frontu zabíjet, platí pro něj Ježíšovo slovo: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá život za své přátele.“ (J 15,13)

Nyní se můžeš zamyslet, zda začneš používat zdravý rozum a uvědomíš si základní pravdy, které ti heretická struktura Huzara a Filareta i ukrajinská masmédia zamlčují. Ti všichni ti lžou! A ty máš za tu lež zaplatit svým životem a máš připravovat smrt i druhým, a navíc i smrt věčnou v pekle, kterou prosazuje satanský systém USA. Stojí za ním světoví bankéři a zednáři, architekti NWO. Ve 33. stupni se zasvěcují satanu! Druhou variantou pro tebe je: Postav se pod prapor Kristova kříže i za cenu, že zemřeš zato, že jsi odmítl zabíjet! Tím ses postavil za Boží zákony, které už dekadentní EU a Vatikán zradili.

Abys měl v tomto duchovním boji Boží sílu, musíš konat pokání. Přiznej si své hříchy a skrze spasitelnou víru je dej pod moc Kristovy krve. Pak se ale musíš rozhodnout dál bojovat s hříchem v sobě. Pokud jsi alkoholikem, narkomanem, smilníkem, homosexuálem, otrokem současné hudby, otrokem věštění a magie či televizním maniakem, pak jsi pod vlivem ďábla. Když ti budou hříchy odpuštěny, musíš být ještě Kristem osvobozen! „Jestliže Syn (Boží) vás osvobodí, budete skutečně svobodní“ (J 8,36).

„Stůjte pevně ve svobodě, kterou vás vysvobodil Kristus, a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Gal 5,1) Jít na frontu je cesta k sebezničení národa. Odmítnout je pravé hrdinství a patriotismus. Příkladem hodným následování je rozhodnutí 500 policistů z Charkova, kteří odmítli nastoupit na frontu!

Co dělat?

1) Žádat o referendum, aby se ukázalo, zda lid chce válku či mír. K tomu je potřeba využít všechny prostředky, aby byl národ informován a sjednocen proti duchu smrti (využij sociální sítě, internet).

2) Oddělte se od manipulace lži ukrajinských masmédií a církevníků.

3) Pořádejte manifestace s gestem symbolického rozbití televizoru a spálení novin na znak bojkotování masmédií, která dnes propagují válku na východě.

4) Byla vyhlášena jedna hodina modlitby denně k boji za mír, a to od 20 do 21 hod., dokud nezvítězíme nad duchem lži a smrti! Jde o duchovně nejsilnější zbraň (viz modlitba jednoty a moci Mk 11,23, prorocká modlitba za vzkříšení Ukrajiny Ez 37).

+ Eliáš

Patriarcha Byzantského patriarchátu

Dějiny rodu Schönbornů

(Wikipedie)

Poznámka ČNL:

Když si uvědomíme, že sv. Ludmila, manželka knížete Bořivoje, žila asi v letech 860 –921, kdy byla zvražděna na Tetíně na příkaz její snachy Drahomíry, zatímco rodové jméno Schönbornů se objevuje až na sklonku 14. století, museli mít „naši historici a genealogové“ jistě plné ruce práce, než se jim podařilo zjistit, že kardinál Ch. Schönborn je přímým potomkem sv. Ludmily. Byl to jistě „nadlidský výkon“, co podali.

Chybí snad „zatím“ jen důkazy, které by mohly podepřít uvedené tvrzení. Dokonce ani jména objevitelů neznáme. Dozvíme se to i ono? Pokud ano, pak teprve budeme moci vážit, jak jejich objev je doložený. Přikloníme– li se poté k tvrzení pana starosty Martina Hrdličky, pak další naznačené možné souvislosti s tímto historickým objevem, zásadně skončí. Pokud však se nám potřebných důkazů o tom, že pan kardinál je přímým potomkem sv. Ludmily, nedostane, pak je zcela přirozené, že někteří z nás si mohou různé klást otázky, proč tento „historický objev“ spatřil světlo světa, komu asi může sloužit?

Když víme, že pan kardinál pochází z rodiny, která byla přesídlena z Československé republiky po roce 1945, a nadto je i od r. 2018 nositelem Evropské ceny Karla IV., jíž uděluje tzv. sudetoněmecký landsmanšaft, je možné, že nyní se hrají různé hry, které z širšího hlediska mají posílit postavení katolické církve mezi východními křesťanskými církvemi, a z užšího hlediska posílit pozice landsmanů v ČR. Jak dát do souvislosti možné hrátky o uspořádání sjezdu SL na území ČR se vším uvedeným? Nemáme potřebné informace. Uvedenou možnou souvislost však nemůžeme vyloučit. Jen čas a události s ním spojené mohou ukázat, oč jde. Sledujme však další dění! Snad včas budeme moci zareagovat a zabránit nejhoršímu.

Údaje o rodu Schönbornů ukazují, jak složitý je problém. Ani z české strany, pokud máme dojít k tomu, že pan kardinál Ch. Schönborn je přímým potomkem sv. Ludmily, nejde o jednodušší řešení. Z níže uvedených historických údajů celkově vyplývá, pracnost díla. Pro představu je uvádíme tak, jak jsme je převzali z Wikipedie.

Rodové jméno Schönborn

Rodové jméno Schönborn se objevuje poprvé v roce 1373 v souvislosti s hrabstvím , kdy Gilbrecht ze Schönbornu, sloužil jako vazal u . Později se panství ve a oblasti u  stalo jedním z německých státečků v čele s rodem Schönbornů, sídlící jižně od a jihovýchodně od . Schönbornské území povýšilo do ve , a to do stavu roku 1663 a později, v roce 1701, do . Roku 1717 bylo rozděleno mezi Schönborn–Heusenstamm (v ) a Schönborn–Wiesentheid (ve ).

V 19. století se vyčlenila česká linie rodu, jejímž zakladatelem byl Friedrich Karl (1781–1849). Do této linie patřili např. (1812–1881, český politik), (1844–1899, kněz a od roku 1889 kardinál) a také dvojčata František (1899–1964) a Ervín (1899–1984), signatáři .

Páni ze Schönbornu (1385–1663)


Baroni ze Schönbornu (1663–1701)


Hrabata ze Schönbornu (1701–1717)


Rozděleno mezi rodové linie Heusenstamm a Wiesentheid.


Hrabata ze Schönbornu–Buchheimu


Hrabata ze Schönbornu–Heusenstammu (1717–1801)


Schönborn–Heusenstamm je někdejší německý státeček v čele s rodem Schönbornů, který se nacházel na jihu dnešního . Schönborn–Heusenstamm patřilo pánům ze Schönbornu a přešlo jako dědictví na Schönborn–Wiesentheid v roce 1801.



Damián Hugo Filip ze Schönbornu–Buchheimu, nástropní malba – portrét od Januarius Zick na zámek Bruchsal



Hrabata ze Schönbornu–Wiesentheidu (1717–1806)

Schönborn–Wiesentheid je někdejší hrabství v , severozápadní části dnešního , jež zahrnuje množství oddělených oblastí rozkládajících se od řeky až k  východně od . Schönborn–Wiesentheid byl součástí panství Schönborn a připadlo druhé linii rodu, v roce 1801. Roku 1806 bylo panství Schönborn–Wiesentheid pod , což pro hrabata znamenalo pozdější uznání titulu .


Preláti rodu

Tato hraběcí rodina dala mnoho hodnostářů :


Ludmila, kněžna a světice

Jiří Pondělíček

Sv. Ludmila vystupuje z přítmí raného středověku jako mlhavá postava hodící se spíše na oltářní obrazy než do reálného života. Přesto to byla skutečná osoba, která byla ve své době významnou a energickou ženou, nejen prosazující christianizaci země ale zároveň i ovlivňující politický život Čech na rozhraní 9. a 10. století. Určitě se nedá tvrdit, že by stála ve stínu svého muže, Přemyslovce Bořivoje ale spíše se zdá že je tomu právě naopak. Jakoby první křesťanský a historickými prameny doložený český panovník zůstával ve stínu své manželky. A možná, že to nebylo jen díky její mučednické smrti a náboženské horlivosti. Kdo to tedy byl, ta svatá kněžna Ludmila?


Historických pramenů, pojednávajících přímo o Ludmile mnoho není. Prakticky jen legendy, které pochopitelně zdůrazňují náboženský život kněžny a její mučednickou smrt. Přesto ale i tyto texty obsahují řadu údajů, které nám umožňují poznat její osobnost a to i po světské stránce. Mnoho dalšího napoví ostatní prameny, které se sice Ludmily přímo netýkají ale umožňují nám poznat reálie doby, ve které žila a osobnosti, které byly jejími současníky. Zdrojem dalších poznatků je pak archeologie a antropologie a samozřejmě další vědecké obory.


Podle všeobecně přijímaného názoru byla Ludmila , narozená někdy kolem roku 860, dcerou knížete Pšovské krajiny v místech dnešního Mělnicka. Jeho jméno bylo Slavibor a sňatkem jeho dcery s Přemyslovcem Bořivojem, snad roku 874, byla zřejmě upevněna vazba mezi ústřední přemyslovskou mocí a podřízeným knížectvím kolem hradu Pšova, dnes Mělníka. Není to ale jediná představa o Ludmilině původu. Ve staroslověnském Prologu o Ludmile je pokládána za dceru knížete lužických Milčanů. Tady jde asi o omyl, který vznikl při některém opisu legendy. Autor Kristiánovy legendy měl k českým vládnoucím kruhům evidentně velmi blízko a o pšovském původu kněžny byl jistě dobře informován. Podle tradice byla Ludmila i její manžel Bořivoj pohany. Není třeba o tom pochybovat i když křesťanství nebylo v českém prostředí té doby neznámé. Už v roce 845 bylo v Řezně pokřtěno 14 českých předáků. Vzhledem k pozdějším válečným událostem ale tento akt neměl hlubšího významu. Přemyslovci té doby a Bořivoj zejména, se opírali o moc Velké Moravy, se kterou udržovali spojenecké svazky a příbuzenství Přemyslovců a Mojmírovců je téměř jisté. V roce 872 bojuje Bořivoj s Franky jako spojenec Moravanů kdesi u Vltavy spolu s dalšími českými knížaty. Svatoslavem, Vitislavem, Mojslavem, Herimanem a Spytimírem. V bitvě sice zvítězili Frankové ale ovládnout české území se jim nepodařilo. Je pozoruhodné, že mezi jmenovanými vůdci chybí jméno Slaviborovo. Proč, to nelze říci. Důvodů to mohlo mít mnoho.


Vztahy s velkou Moravou se nadále ukázaly jako rozhodující v životě tehdejších Čech a tím pádem i v životě mladé kněžny Ludmily. Mojmírovec Svatopluk patřil mez nejambicioznější vladaře své doby a spojenectví s Čechy, kteří ovládali území ležící mezi Moravou a Východofranckou říší se jevilo jako klíčová strategická skutečnost. Právě proto asi došlo, snad mezi léty 880 a 885, k jednání na Svatoplukově sídle, jehož důsledkem bylo nejen upevnění vzájemného vztahu Moravy a Čech ale i křest knížete Bořivoje. Je otázkou, nakolik lze brát vážně historku o Bořivojově ponížení, kdy mu mělo být znemožněno stolovat s křesťany. V reálu si to lze jen těžko představit. Tady jde asi o literární klišé. K určitému nátlaku na přijetí křtu a to přímo z rukou moravského arcibiskupa ale asi opravdu došlo. Kníže Bořivoj tedy přistoupil ke křtu a s ním i jeho žena Ludmila i když podle některých pramenů byla pokřtěna později, při cestě arcibiskupa Metoděje do Čech.


Návrat z Moravy nebyl pro Bořivoje jednoduchý. Podle legend došlo k pohanské reakci, vedené jakýmsi Strojmírem, který jako vypuzený mocenský konkurent žil v Bavorsku a zapomněl i rodný jazyk. Tuto zprávu je nutno brát s určitou rezervou, těžko si lze představit, že by v křesťanském Bavorsku žil pohanský velmož, který by se vrátil do Čech jako vůdce pohanské vzpoury. Ani to, že by zapomněl mateřský jazyk nezní příliš přesvědčivě. Spíše to vypadá, že Strojmír využil nepokojů vyvolaných stoupenci starých bohů a pokusil se o převrat, který by pravděpodobně znamenal nejen Strojmírovo panování ale zřejmě i podřízenost východofrancké říši. Bořivoj ovšem zvládl situaci a silou a lstí ovládl sněmovní pole Čechů s knížecím stolcem. Tím místem byla Praha, respektive prostor, kde dnes stojí Pražský hrad. Bořivoj pak přenesl své sídlo z Levého Hradce přímo na Pražskou planinu a ta se z posvátného symbolu moci stala skutečným panovnickým sídlem. Zde také založil první křesťanskou svatyni, kostel Panny Marie kde se o bohoslužby a další duchovní záležitosti staral kněz Kaich, kterého si Bořivoj přivedl z Moravy. Ten měl patrně I vliv na Ludmilino nadšení pro novou víru.


Bořivoj umírá někdy před rokem 890 a podle některých badatelů vládne Čechům přímo Svatopluk. V každém případě je k tomuto roku mezinárodně uznávána svrchovanost moravského Svatopluka nad Čechami. Pokud tomu tak bylo, jistě to bylo se souhlasem promoravsky orientované Ludmily, která vychovávala dva následníky trůnu, Spytihněva a Vratislava. Tato poměrně stabilní situce vzala za své když Svatopluk v roce 894 umírá. Vládu převzal jeho syn Mojmír II. A druhý syn, Svatopluk, vládl ve svém údělu. Je možné, že třetím Svatoplukovým synem byl Předslav, jehož jméno se mihlo v pramenech ale není o něm nic bližšího známo. Boj o moc mezi Mojmírovci nebyl sám o sobě ničím neobvyklým ale situace mojmírovské říše se zkomplikovala i z dalších důvodů. Útoky Franků a stále silnější dotírání kočovných Maďarů, kteří přitáhli z jihoruských stepí do Panonské nížiny, kterou brzy ovládli. Rovněž knížata lužických Srbů a Čechů usoudila, že je čas na vedení nezávislejší politiky. Mojmír II. se zřejmě celistvost říše pokusil udržet silou a to se obrátilo proti němu. V Čechách se právě někdy kolem roku 894 ujímá vlády syn Bořivoje a Ludmily Spytihněv. Těžko říci do jaké míry souvisela Svatoplukova smrt s nástupem Spytihněva na knížecí stolec ale je jisté že byl osobností výraznou a ctižádostivou. Když se mu politika Mojmíra II. jevila jako nepřijatelná a utiskující, změnil politický kurs a požádal o pomoc východofranckého krále Arnulfa. Zajímavé je, že při cestě na jednání s Arnulfem byl doprovázen velmožem Vitislavem, snad totožným s oním Vitislavem, který bojoval po boku Bořivoje v roce 872. Byl to nepochybně významný muž a snad jeden z českých knížat. Někteří historici ho ne bezdůvodně pokládají za předka libického vladaře Slavníka.


Pro promoravsky orientovanou kněžnu Ludmilu to byla jistě nelehká situace ale kroky svého syna a dalších českých knížat bezesporu chápala a podporovala. Intenzivně se věnovala podpoře křesťanství a náboženským otázkám. V těch jí byl jistě rádcem kněz Pavel, o němž se zmiňují legendy. Příklon k západu se projevil i v dalších krocích knížete Spytihněva. Obnovení pobořeného kostela Panny Marie v Praze a založení nového kostela na Budči znamenalo také příchod latinských kněží. Zda zde jmenovaný kněz Pavel byl ještě slovanským knězem z Moravy nebo se jednalo o západního duchovního není jisté ale spojitost s Ludmilou hovoří spíše ve prospěch Pavlovy příslušnosti ke slovanskému ritu. Vláda Spytihněva I. končí jeho smrtí roku 915 a vlády se ujímá jeho bratr Vratislav.


I kníže Vratislav pokračoval v budování raně středověkého státu a v legendách ho někdy nazývali slávou velikým. Založením baziliky Sv. Jiří posílil křesťanský charakter státu i jeho sídelního hradu. Pražská ostrožna tak už měla dvě křesťanské svatyně, které ale zároveň respektovaly posvátný prostor Žiži s knížecím stolcem uprostřed hradního prostoru. Jak ale vlastně vypadaly Čechy na přelomu 9. a 10. století? Středověký stát o ještě v pravém slova smyslu nebyl. Celek Čech, obývaný lidem, který se nazýval Čechy a v cizích pramenech Českými slovany nebo Boemany vystupoval jako jednotný politický subjekt . Země ale byla rozdělena na řadu knížectví, která měla spíše správní než kmenový, etnický charakter. Knížata těchto celků pak za svého předáka uznávala zřejmě pražského knížete, tedy knížete který byl velkým sněmem zvolen a rituálně nastolen na knížecí stolec na sněmovním poli, na kterém později vznikl Pražský hrad. Někdy měla místní knížata odstředivé tendence a pak docházelo ke konfliktům typu mýtické Lucké války. Pražský kníže byl spíše prvním mezi rovnými než středověkým suverénem. Tím lze vysvětlit smysl sňatku mezi Bořivojem a Ludmilou a účast několika knížat v bitvě u Vltavy, Vitislavův doprovod Spytihněva na sněm franscké říše ale i starší události, jako třeba křest 14 knížat v Řezně roku 845. Takový stav byl pro nastávající potřeby řízení státu už nevyhovující. V této situaci jsou pochopitelné státnické kroky Bořivoje i jeho synů a nelze přitom pominout i součinnost kněžny Ludmily. Takovým státnickým krokem byl jistě i sňatek Vratislava s Drahomírou, pocházející z krajiny lutických Stodoranů. A právě tato žena sehrála jednu z rozhodujících rolí v následujícím vývoji země. Byla jistě temperamentní a mocichtivá. Sotva ji ale lze pokládat za pohanskou stvůru. To by těžko bylo možné na dvoře křesťanského vládce a v přítomnosti kněží. I když bylo křesťanství ještě dost čerstvé a drželo se prakticky jen u knížecího dvora a jak Drahomíře tak ani Ludmile nebyly předkřeťanské představy zcela cizí. Pro autory legend byla však Drahomíra vhodným záporným protipólem ke svaté Ludmile a tak ji obdařili pohanskou zběsilostí aby Ludmilina svatost více vynikla.


Ludmila se jako vdova a babička ujala výchovy vnoučat. Václava, Boleslava a jejich sestry Přibyslavy. Nejednalo se ale jen o výchovu mladých kněžiců ale také o vzdělání, na svou dobu dost mimořádné. Legendy pochopitelně zdůrazňují vzdělání jen u staršího Václava ale pokud se takového vzdělání dostalo Václavovi, lze totéž předpokládat i u Boleslava. Podle legend se vzdělávání Václava a zřejmě i jeho bratra, odehrávalo na Budči, při tamním kostele a učitelem byl kněz, uváděný jménem Učen. Zřejmě ale nešlo o vlastní jméno, spíše o označení učence či učitele. Kostel na Budči náležel ovšem k latiskému ritu a tak byl zde Václav vzděláván v latinském písmu. Staroslověnské legendy se zmiňují i o vyučování slovanskému písmu, což v této době není vyloučeno. Ludmilin přístup k výchově a vzdělání synů byl na svou dobu naprosto mimořádný když si uvědomíme, jak neobvyklá byla gramotnost nejen mezi obecným lidem ale i ve vládnoucí vrstvě. Možná že právě tím dala Ludmila rozhodující podnět k budoucímu rozmachu českého státu v desátém století.


Podle zpráv legend byl právě vliv Ludmily na vnuka Václava příčinou sporů mezi Ludmilou a její snachou Drahomírou. Spíše ale šlo o mocenské soupeření, které mohlo souviset se zahraniční orientací státu. Východofrancká říše se rozpadala a o moc bojovali vládci Bavorska a Saska. Čechy se nechtěně staly předmětem sporu o politický vliv obou dynastií, což nezůstalo bez důsledků na vnitřní situaci Čech. Těžko říci, ke které straně se klonila kněžna Ludmila ale předpokládá se, že spíše podporovala, v souladu s koncepcí svých synů, spíše bavorskou stranu a Drahomíra se klonila k podpoře Saska, kde se dravě prosazoval Jindřich Ptáčník.


V této složité situaci v roce 921 zemřel kníže Vratislav a vlády se měl ujmout starší syn, Václav. Byl ale pokládán za nezletilého a tak prozatím vládla matka Drahomíra a Ludmila se ujala přípravy mladého knížete na úkol panovníka. A právě tehdy spor mezi snachou a tchyní nabral na prudkosti. Nebyl to samozřejmě jen spor dvou žen v nejvyšších mocenských patrech ale dvou státnických koncepcí, které jistě měly dost příznivců a odpůrců na obou stranách. Že docházelo k násilným střetům je jisté. V této situaci nebylo myslitelné aby Ludmila žila v blízkosti své snachy a protivnice a tak odešla na hrad Tetín. Je pozoruhodné, že právě toto místo, spojované v tradici s mýtickou Tetou, ctitelkou pohanských božstev, se stalo posledním místem pobytu kněžny, tak intenzivně spojované s křesťanstvím. Zde se vytvořilo středisko opozice proti Drahomíře vytvořené Ludmilou a knězem Pavlem.


Drahomíra pochopila že se musí zbavit vůdčí postavy svých odpůrců a tak se uchýlila k prostředku, který byl v raném středověku obvyklý a svou oblibu si zachoval i v pozdějších dobách. K úkladné vraždě. A tak jednoho záříjového dne roku 921 dorazili na tetín členové Drahomířiny družiny, Tunna a Gomon. Jejich neslovanská, exoticky znějící jména ukazují na jejich severogermánský původ. Právě severští Vikingové byli s oblibou najímáni jako válečníci a také jako všeho schopní zabijáci. Asi se už nedovíme, jak a pod jakou záminkou se dostali do blízkosti kněžny ale podle známých textů vnikli v noci 15. září do Ludmilina domu a odpočívající kněžnu uškrtili provazem, nebo šátkem. Došlo k politické vraždě, která se stala martyriem budoucí světice.


Drahomířina vláda neměla dlouhého trvání a když se ujal moci starší syn Václav, podnikal uvážlivé státnické kroky k překonání vnitřních rozbrojů a zajištění míru. I za cenu ročního výkupného saskému vládci, který byl uznávanou hlavou německých zemí na území bývalé Východofrancké říše. Diplomatickými kroky zajišťoval i loajalitu místních knížat, jak o tom svědčí řešení sporu mezi ním a zlickým Radslavem.


Jedním z Václavových kroků bylo i přenesení těla kněžny Ludmily z Tetína na Pražský hrad. Už dříve se šířily pověsti o zázracích v okolí Ludmilina hrobu a i její exhumace a přenesení byly opředeny řadou vyprávění o neobvyklých jevech. Takovézprávy byly nepochybně podporovány a záměrně šířeny. Ludmilino tělo bylo uloženo v bazilice Svatého Jiří v blízkosti místa posledního odpočinku jejího syna Vratislava. I to přispělo k šíření úcty k první české světici, přestože byla oficiálně svatořečena až roku 1143 . To ale jen potvrzovalo už dávno zakořeněnou a praktikovanou úctu k české kněžně – mučednici.


Národní světci hráli v životě středověkého člověka důležitou roli. Zařazovali národní celek do kontextu křesťanského světa a určovali jeho svébytnost politickou a kulturní. Tím spíše byli důležití pro panovnický rod dané země, zejména když byli příslušníky tohoto rodu. Tím dávali vládnoucí dynastii legitimitu a duchovní posvěcení. Ludmila a kníže Václav tento požadavek splňovali dokonale. Oba patřili k Přemyslovcům a oba stáli u zrodu nové, středověké státnosti. Přervším proto mají své důležité místo v našich dějinách a kulturní tradici a to jak u věřících, nábožensky cítících osob, tak i u těch, kteří sice nejsou nábožensky založení ale jsou si vědomi své identity a vědí, kde je jejich domov a co to znamená.


Duka pronesl emotivní řeč k Čechům. Po skončení zmínil Zemana a poprosil národ

18.09.2021 21:55

Národní pouť k výročí 1100 let od smrti svaté Ludmily v Tetíně na Berounsku dnes pokračovala mší, kterou sloužil papežský legát Christoph Schönborn. Jde o jednu z hlavních částí programu. Přijelo několik tisíc věřících. Mše se konala na louce na kraji obce. Dopravu návštěvníků zajišťovala i kyvadlová autobusová doprava, přijeli také lidé z Moravy, někteří byli v krojích.


Starosta Tetína a předseda spolku Svatá Ludmila Martin Hrdlička při zahájení mše řekl, že čeští historici a genealogové zjistili, že je kardinál Schönborn přímým potomkem svaté Ludmily. „Proto jsme připravili certifikát, který tuto skutečnost dokládá,“ dodal Hrdlička.


Schönborn se narodil na zámku Skalka, v roce 1945 byla jeho rodina vysídlena při odsunu Němců, poté žila převážně v Rakousku. Papežský legát je jmenovaný přímo papežem při mimořádných příležitostech. Schönborn v Tetíně vyřídil osobní pozdravy od papeže Františka. V úvodní části mše se s věřícími pomodlil česky, i když nejprve zmínil, že přes své předsevzetí se česky nenaučil.


Zbytek mše hovořil Schönborn německy, avšak za plynulého tlumočení. Zmínil svou matku, brněnskou rodačku, která se provdala v Praze a pak žila na Litoměřicku. Nyní je jí 101 let a podle legáta je skutečnou babičkou pro svá vnoučata. Právě nutnost předávání hodnot z generace na generaci dnes zdůraznil. „Z toho žije víra,“ řekl legát. Zdůraznil důležitost prarodičů. Podle něj by svatý Václav nebyl tím, kým se stal, bez své babičky, svaté Ludmily.


Na závěr mše pronesl kardinál Dominik Duka emotivní řeč, ve které zdůraznil vzájemnou úctu člověka k člověku. „Myslím, že můžeme říci, že historicky větší oslavu svatá Ludmila zatím neměla,“ řekl novinářům po mši Duka. Prezident Miloš Zeman ve své zdravici vyzval, aby se lidé vzájemně nevylučovali. „Všichni jedno jsme, tvoříme jeden celek, který žije v přítomnosti a hledí do budoucnosti. Prosím, uvědomujme si tuto důležitou skutečnost,“ uvedl prezident.


Podle ředitelky projektu Svatá Ludmila 1100 let Miroslavy Janičatové nenastaly během dne žádné dopravní ani jiné komplikace. „Jsme s tou účastí velmi spokojeni,“ dodala. Přesná čísla návštěvnosti zatím neměla k dispozici.


Pouť začala v pátek přivezením lebky české světice z Prahy, dnes odpoledne bude vystavena v místním kostele svaté Ludmily. Dnešní program doplní koncert, výstava i vyhlášení celosvětového srazu Ludmil a Bořivojů. Přemyslovský kníže Bořivoj byl Ludmiliným manželem.


Příběh zakladatelky přemyslovské dynastie a babičky svatého Václava dnes připomene i prezentace poutní cesty po stopách Ludmiliných potomků nebo loutkové ztvárnění legendy o této světici. Národní pouť pokračuje i v neděli.


Ludmila byla horlivou stoupenkyní křesťanské víry, kterou pomáhala dále šířit. Patří k patronům země české, podle legendy proslula vlídností a spravedlností, pomáhala chudým. Před 1100 lety, zřejmě v noci na 16. září 921, byla uškrcena na hradišti Tetín.


Spolek Svatá Ludmila 1100 let, jehož členy jsou obce, města i farnosti, zahájil přípravy na výročí v roce 2015. Starosta Tetína už dříve uvedl, že výročí Ludmiliny smrti je pro obec největší událostí století.


Otevřený dopis

Vážený pan

Martin Hrdlička

starosta Tetína

(a předseda spolku Svatá Ludmila)

Tetín – obecní úřad
Na Knížecí 2, 266 01 Tetín (doporučeně s dodejkou)

Vážený pane starosto,


informace o tom, že v Tetíně na Berounsku se konala Národní pouť k výročí 1100 let od smrti svaté Ludmily proběhly republikou. Dozvěděli jsme se, že při zahájení mše, jíž sloužil papežský legát Christoph Schönborn, jste prohlásil, že čeští historici a genealogové zjistili, že pan kardinál Schönborn je přímým potomkem sv.Ludmily. Proto jste připravili certifikát, který uvedenou skutečnost dokládá.


Vzhledem k tomu, že bezesporu jde o velmi důležitou, skutečně přímo historicky významnou skutečnost, vzali jsme zpočátku tento fakt na vědomí s jistotou, že v brzkých následných dnech se o tomto objevu dozvíme vše potřebné. Čekali jsme s napětím na jeho další podrobnosti. Samozřejmě vždy jsou velmi důležití ti historici a genealogové, kteří svou usilovnou a zřejmě i dlouhodobou vědeckou činností zjistili předmětnou skutečnost. Patří jim samozřejmě náš dík.


U všech důležitých historických objevů jsou jmenováni ti, kteří se o ně zasloužili. Nejde však pouze jen o jejich jména, uvedení jejich dosavadních vědeckých činností, ale také i alespoň hrubý popis jejich postupů, který vedl k určitému významnému zjištění. A samozřejmě pro nás všechny je velmi důležitý též Vámi zmíněný certifikát, který dokládá, že kardinál Schönborn je přímým potomkem svaté Ludmily.


To všechno jsme s důvěrou očekávali. Bohužel, dosud jsme se nedočkali. A proto Vám píšeme otevřený dopis s prosbou o fotokopii certifikátu a uvedení jmen českých historiků a genealogů, o podrobnostech jejich objevitelské práci, o úskalích, na která narazili, a s úspěchem překonali.


Někteří z nás též vědecky, po omezenou dobu, pracovali, přestože šlo vždy převážně pouze o vypracování doktorských či jiných prací. Víme tedy, že naše tvrzení, obsažená v těchto pracích, musela být pečlivě doložena a opatřena i přesnými odvolávkami na jiná vědecká díla, z nichž jsme čerpali. Těšíme se i na Vaše sdělení skutečností tohoto druhu.


Když vědci, a to z jakékoliv oblasti, učiní společenský významný objev, píše se o všem obecně, detailně ve vědeckých dílech. Zatím o ničem takovém nevíme. Spoléháme se však proto na Vaše sdělení, která jste veřejně učinil, s uvedením všech obvyklých údajů, která vedla až k potvrzení předmětného objevu: Děkujeme Vám i za fotokopii Vašeho certifikátu. Věříme, že vše požadované nám písmeně zašlete. Děkujeme Vám za vše, co v předmětné záležitosti vykonáte.


Vaše informace jsou důležité nejen pro nás, ale pro všechny další lidi,kteří se nespokojí pouze se sdělením, že byl učiněn nějaký objev, aniž by bezprostředně poté nenásledovaly potřebné důkazy.

Zatím sami chceme věřit Vašemu předmětnímu prohlášení a s důvěrou očekáváme jeho doložení důkazy.


Jistě chápete, že důkazní aparát, potvrzující objev, že kardinál Schönborn je přímým potomkem svaté Ludmily, je velmi důležitý nejen pro vědeckou obec, ale též i pro všechny myslící lidi v republice.


Celá záležitost, vzhledem k trvajícímu nedostatku důkazů, má i další rozměr, který může vzbudit podezření, že pan kardinál,, který úzce spolupracuje s tzv. sudetoněmeckým landsmanšaftem, sám o tom na veřejnosti mluvil, byl kýmsi vybrán, aby se stal přímým potomkem svaté Ludmily. Není tajemstvím, že pan kardinál Christoph Schönborn je nositelelem Evropské ceny Karla IV, jíž uděluje zmíněný landsmanšaft velmi zasloužilým přátelům „sudetoněmecké věci.“ Cenu budoucímu nositeli zpravidla předává B. Posselt, předseda SL.


Pan kardinál pochází z rodiny, která byla po válce přesídlena z Československé republiky. Jeho velmi agilní, 87 roků stará matka, napsala před několika lety ve svých pamětech s názvem "Život nemůže být naplánován (Das Leben läßt sich nicht planen)", šokující zkušenosti z jejich vyhnání: "Okolní muži se těšili více méně volnosti a mohli svou averzi k německy mluvící veřejnosti volně uplatňovat.“ Po měsíce „procházeli tito kluci kolem, jako divoké hordy v zemi, šířili strach a hrůzu, zesměšňovali lidi, také vydávali právu ... rodiny které tam žily po generace a svýma rukama obhospodařovaly zemi a byly nežádoucí ze dne na den jen proto, že jejichž mateřštinou byla němčina. Nikdy se tito ubozí malí lidé nedostali za svých životů dál než do Litoměřic, svého krajského města“. Hraběnka uzavírá „Vyhnání bylo kolektivní noční můrou". (Sudetendeutsche Zeitung, 26.1.2018, str. 1, bez autora a značky, pro České národní listy kráceně a volně přeložil P. Rejf)


K této pasáži je několik vět. Samozřejmě, že německé obyvatelstva jsme z republiky nevyhnali, ale přesídlili. V republice zůstalo po přesídlení ještě téměř 250 tisíc Němců. Ne tedy každý, kdo mluvil německy, byl přesídlen. Bohužel paní matka kardinála Schönborna nějak zapomněla na vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938, na teror Freikorpsu a na jeho vraždění a vyhánění a ožebračování českých lidí, Židů a německých antifašistů z jejich domovů.


V zájmu objektivity musíme zaznamenat i slova Eliáše, patriarchy Byzantského katolického patriarchátu,ze dne 16. 9. 2021, který v otevřeném dopisu, adresovaném panu arcibiskupovi. Janu Graubnerovi, užívá v souvislosti a panem kardinálem slova

„zkompromitovaný, odpadlý prelát“. O dalším se již ani nehodláme zmiňovat.


Z uvedeného vyplývá, že je důležité prokázat tvrzení, jež jste, pane starosto použil, a to, že čeští historici a genealogové zjistili, že kardinál Schönborn je přímým potomkem sv. Ludmily.


V této souvislosti se nám vnucuje otázka, v jakém vztahu je pak pan kardinál Schönborn ke svatému Václavovi, když jeho babičkou byla sv. Ludmila. Je pravděpodobné, že i na tento problém naši historikové a genealogové při zkoumání příbuzenského vztahu mezi sv. Ludmilou a panem kardinálem Schönbornem narazili. Budeme Vám vděční, pane starosto, když i k této otázce nám sdělíte dosažené výsledky zkoumání našich vědců.

Děkujeme Vám, pane starosto, za vše, co v předmětné záležitosti uděláte.


S pozdravem


Dr. Ogňan Tuleškov


Poznámka: Dopis byl odeslán 29.12.2021, dodejka vrácena 11.1.2022. Pan starosta Martin Hrdlička nám dosud nesdělil o skutečnostech, na něž jsme se ho ptali, ani slovo, ač dnes již je 7.2.2022.

Pokud tvrzení o tom, že pan kardinál Ch. Schönborn je přímým potomkem sv. Ludmily, jež byla vytrubována do světa, nebudou řádně doložené, nemůžeme tvrzenému věřit.

U nás od jisté doby se zahnízdil velký nešvár. Cosi se tvrdí, aniž by bylo doloženo, a přesto se na nás žádá, abychom tomu věřili. My říkáme takovým podivným, pochybným praktikám dost! Nikdy se nesnížíme k tomu, abychom vzali za svou zásadu, že účel světí prostředky. Mohli bychom se totiž v tomto podivném světě, který o sobě tvrdí, že je hodnotovým, třeba dozvědět, že pan XY je přímým potomkem sv. Václava. Výsledky práce „objevitelů“, by pak mohly lavinovitě vzrůst. Stačí přece jen cosi tvrdit, důkazy nejsou nutné. V takovém lživém světě však bychom neradi žili a neradi nechali jej jako odkaz nastupujícím generacím.

Dočkáme se ještě vůbec někdy odpovědi pana starosty, že jeho tvrzení, která pustil do světa o panu kardinálovi Schönbornovi a sv. Ludmile, jsou pravdivá a doložená důkazy?


Proč nemluvíme o válečných reparacích, které nám Německo dluhuje?


Řada článků pojednává o sociálně vyloučených lokalitách, o nezaměstnanosti, exekucích, chudobě, která postihuje i mládež. Údajně to vše vyřeší fialovská vláda. Otázkou však je, kde na to vezme peníze?


Sociální problémy zvláště v poslední době narůstají a na jejich řešení si již kde kdo vylámal zuby. Řeči se vedou, ale problém zůstává. A zůstane i nadále, pokud do hry nezapojíme reparace, které nám Německo má zaplatit. Jde zhruba o 360 miliard předválečných korun, které v současnosti zřejmě dosahují již více bilionů korun. Mluví se o částce 5 až 8 bilionů korun. Že tuto částku nedokážeme upřesnit, odpovídá především MZV ČR, které se stará o kde co. Jen o to podstatné pro republiky a její občany však nikoliv.


Naši čelní představitelé, ti dřívější a ti současní, dělají jakoby o reparacích nevěděli. Raději se problémům vyhýbají, než aby jim ujelo pouhé slůvko reparace. Skrývají se za tzv. Česko–německou deklaraci, podle níž, jak tento dvoustranný akt nazývají, jsme se od nich sporadicky dodíváme, že jsme se zavázali, že si nebudeme překládat účty vzniklé v minulosti. Nijak však to je nevyvede z míry, když Němci již celá desetiletí vedou kampaň za zrušení dekretů prezidenta republiky, v nichž však hned jde o stovky miliard korun, ale také i o mnohem podstatnější věci.

Pan profesor V. Pavlíček v souvislostí s tím říká: „„Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko–německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).

Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc. „…součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo–německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (Sborník Česko–německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 28).

A tak naši vládnoucí hrdinové nemluví o reparacích, ani o dekretech prezidenta republiky. Německá strana však v zápasu o dekrety prezidenta republiky pokračuje, aniž by narazila na odpor naší vlády. Je to otřesná podívaná. Zvláště když si uvědomíme, že Rusové nám dluhy ze sovětské éry již dávno, bez jakéhokoliv zvláštního nucení zaplatili. Stejně tak jako řadě dalších států

Německo v poslední době vůči své bývalé kolonii, Namibii, ukázalo vlídnější tvář. Uznalo vraždění jeho obyvatelstva za genocidu a zavázalo se investovat do rozvoje Namibie přes 1,1 miliard euro. Během několika let tato jednání dospěla téměř ke zdárnému konci. Namibijci však v současnosti chtějí od Německa mnohem více peněz, než Německo nabízí. V této souvislosti si dovolujeme poznámku, jak je to vůbec možné, že Německo své vraždění v Namibii před více než 120 lety uzná a zaváže se k úhradě škod, které Němci své bývalé kolonii způsobili, aniž by samo vystoupilo s návrhem na diplomatická jednání o reparacích, které nám dluhuje z doby mnohem pozdější a za které nese plnou odpovědnost.

Zřejmě naši diplomaté a vládní činitelé budou muset nastoupit studijní stáž v Namibii, aby se naučili, jak mají vymáhat dluh na Německu, aby i nám jej začalo konečně splácet. Když se to podařilo Namibijcům, musí se to podařit i nám. Musí se to podařit též proto, že na německých reparací závisí oddlužení našeho státu a další stamiliardové investice do oblasti ekonomické a sféry sociální. Dr. O. Tuleškov


České republice Rusko již dávno zaplatilo dluhy ze sovětské éry


Rusko je nástupnickým státem SSSR. Z hlediska mezinárodního práva je proto povinno zaplatit dluhy sovětského státu.

I nám Rusko již před několika lety zaplatilo sovětský dluh. Nemuseli jsme ani moc naléhat a peníze jsme dostali. Šlo celkem asi o 72 miliard korun, které nám Rusko splácelo podle mezivládní smlouvy z roku 1994.


Pokud si představujete, že nástupnické státy běžně platí dluhy po svém předchůdci, jste na velkém omylu.


Nemusíme chodit ani moc daleko. SRN je nástupnickým státem hitlerovského Německa. Podle mezinárodních dohod, zvláště pak podle Pařížské reparační dohody, je povinné zaplatit reparace. Tuto povinnost mu ukládá i jeden z hlavních principů mezinárodního práva, který říká, že povinností agresora je uhradit svým obětem všechny škody, které jim agresí vznikly.


Takže Rusko, jež je označováno za říši zla, nám dluhy splatilo. Německo, které naši germanofilové vynášejí až do nebe, nejenže nám reparace nezaplatilo, zatím jeho platby dosahují asi 0,44 procenta z celkové dlužné částky, ale dokonce nemá prachžádnou chuť nám něco dále zaplatit. Jak potom o něm někdo ještě může mluvit jako o zvlášť dobrém spojenci?


Již naši předkové dobře věděli, že dobré účty dělají dobré přátele.

J. Skalský


Dluhy mezi státy a jejich splácení . Rusové vše zaplatili. Němci o reparacích dodnes nechtějí ani slyšet, ač nám je slíbili zaplatit


Ruská federace zdědila ze sovětské doby 105 miliard dluhů. Všichni víme, jak vypadala jelcinovská éra vládnutí. Nezaměstnanost, bída, rozkrádání národního bohatství, prostě ekonomická katastrofa. Putin se snažil ekonomiku vzkřísit a rozvíjet. což se mu podařilo.

V takových podmínkách Rusko vytvářelo rezervy, aby mohlo splácet dluhy ze sovětské éry. Vyšlo to. Rusové zaplatili všech 105 miliard dolarů svým věřitelům a nadto některým dlužníkům dluh odpustili.

Velkým dlužníkem několika států je Německo. Dluhuje přibližně přes 1,5 bilionu dolarů. Řecko dodnes usiluje i o vrácení některých významných uměleckých děl, které Němci při svém ústupu z Řecka sebou odvezli. Poláci požadují po Německu 850 miliard dolarů jako náhradu škod, které jim Němci způsobili v průběhu války. Mnozí z nás si pamatují snímky Varšavy, jíž Němci při svém ústupu z města téměř celou zničili.

Řecko reparace vyčíslilo na hodně přes 300 miliard euro a nadto vzneslo požadavek, aby Německo určité předměty, které Řecku ukradlo, vrátilo. Reparace ve výši 360 miliard předválečných korun požadujeme na Německu my. Nadto za každý rok v prodlení placení reparací Německo je nám povinno zaplatit stanovený úrok.


Německo obecně odmítá platit reparace. Uvádí všechny možné důvody nebo v krátkosti říká, že otázka reparací je již vyřešena. A tím, jak jsou Němci přesvědčeni, vše pro ně končí.


Nedávno si však sami naběhli na vidle. Uznali své genocidní chování vůči Namibijcům, jejichž předky v době kolem přelomu 19. a 20. vyvražďovali. Dokonce jsou ochotni se za své zločiny omluvit a investovat v Namibii 1,1 miliardy euro.

Jsem přesvědčen, že pokud uvedenou dohodu o genocidě Namibicům uskuteční, budou nuceni, až již budou chtít nebo nebudou, zahájit jednání jak s Řeckem Polskem tak také i s námi. Jde totiž o precedens, který bude sloužit jako vzor, k řešení obdobných případů.


Závěrem takové malé zamyšlení nad současným postupem Německa vůči Namibií. Namibijci nemají zdaleka tolik síly politické ani ekonomické jako předmětné evropské státy. Nadto ty nikdy nebyly de iure německou kolonií. Namibijci projevili v jednání s Němci velkou rozhodnost, a právě to je i pro evropské státy příkladem. V průběhu jednání Namibijci odmítli odškodnění zhruba ve výši 10 milionů euro, jak nabízeli Němci. Rada náčelníků tuto částku označila jako směšnou, jako urážlivou. A tak jednání probíhala dále. Dohoda nyní je na zmíněné více než miliardě euro.


Co z toho vyplývá pro nás, ČR? Že naši příslušní ústavní činitelé by měli projevit mnohem více odvahy než dosud. Od „opatrnosti“, velmi slušně řečeno, by měli přejít k činům a diplomatickou cestou požádat Německo o co nejrychlejší zahájení jednání o reparacích, které nám dluží.

Vyprávět nám místo toho, že v Česko–německé deklaraci jsme se zavázali nevznášet vůči Německu žádné požadavky z minulosti a že Německo tuto deklaraci dodržuje, je již dlouhodobě zcela nepřesvědčivé. Je v rozporu s realitou. Zní pohádkově. Nejen landsmani usilují o zrušení tzv. Benešových dekretů, ale také i někteří němečtí ústavní činitelé se k nim připojují, např. hlasitě a veřejně se zrušení dekretů dovolává i Horst Seehofer, současný spolkový ministr vnitra. Přičemž úsilí o zrušení dekretů prezidenta republiky sleduje nejen finanční prospěch, ale také i zásadní změnu vnitřních poměrů v republice. A kdože již dlouhodobě volá po právu na původní vlast? Landsmani! Ti dokonce oznámili své úmysly na vytvoření nového zdravého srdce Evropy, které by zahrnulo jižní Německo a bývalé země podunajské monarchie. Vytvoření tohoto složeného státního celku označilo za úkol nejen bavorské, ale i české politiky. V tomto soustátí by se ČR samozřejmě měla stát jen zemí a ztratit svou státnost. Tak bychom se měli vrátit před rok 1918.


Ale i k tomu naši příslušní ústavní činitelé ČR, ač by měli křičet z plných hrdel, mlčí. My s uvažovaným řešením nesouhlasíme. Reparace od Německa chceme získat. Umožní nám to řešit současnou krizovou situaci. Oddlužit republiku, investovat stamiliardy korun do ekonomiky i sociální oblasti. I chudým občanům umožnit důstojně přežít těžkou dobu, jež nás již nyní začíná tlačit do kolen a zítra…?

Dr. O. Tuleškov


Polsko zřizuje úřad pro reparace.

Po Německu chce biliony

29.11.2021,20:31
Vladimír Plesník, Pavol Minárik, Právo

Od svého nástupu k moci v roce 2015 polská vláda strany Právo a spravedlnost (PiS) po celou dobu neoficiálně tvrdí, že Německo dluží Polsku nejméně 800 miliard eur (asi 20 bilionů korun) jako reparace za válečné škody, které mu způsobilo během druhé světové války. Nyní Polsko v tomto ohledu učinilo další krok.


Polský premiér Mateusz Morawiecki

Foto: Bernadett Szabo, Reuters


Od rozhodnutí premiéra Mateusze Morawieckého (53) z minulé středy oficiálně zřídit institut pro válečné reparace očekávají polští vrcholní představitelé v tomto ohledu výraznější změnu. Ústav nese jméno Jana Karského, polského důstojníka a odbojáře za druhé světové války.


Otázka odškodnění od Německa za válečné škody způsobené Polsku nebyla nikdy uzavřena

Andrzej Duda, polský prezident


„Díky dokumentační práci nového institutu chceme doložit naše finanční nároky za škody způsobené Polsku nacistickým Německem během druhé světové války,“ řekl premiér Morawiecki agentuře DPA.

Parlamentní komise předloží své dobrozdání


Dodal, že polský Sejm už v roce 2017 ustanovil parlamentní komisi pro zjištění válečných škod způsobených Německem v letech 1939–1945, která brzy – v únoru 2022 – ukončí svou činnost.


„Rozhodnutí o tom, kdy a jak naložit se zprávou parlamentní komise pro reparace, kterou vede poslanec PiS, ještě nepadlo, ale chystáme se její obsah v dohledné době představit světu,“ podotkl Morawiecki.


Polský prezident Andrzej Duda (49) předloni, u příležitosti 80. výročí napadení Polska nacistickým Německem 1. září 1939, prohlásil, že „otázka reparací od Německa za válečné škody způsobené Polsku nebyla nikdy uzavřena“.


„Polsko během německé okupace nejen ztratilo miliony obyvatel, ale bylo také neobyčejně krutým způsobem zničeno, za což mu náleží důstojné odškodnění,“ upozornil Arkadiusz Mular­czyk (50), poslanec PiS a šéf parlamentní komise.


Čtyři německá proti


Všechny předchozí spolkové vlády takové požadavky Polska vždy odmítaly, a to ze čtyř důvodů. Za prvé, už postupimská dohoda z roku 1945 stanovila, že SSSR „uspokojí reparační nároky Polska ze svého podílu na reparacích“.

EU ztratila s Varšavou trpělivost, zní Polskem

Za druhé, v srpnu 1953 vláda tehdejší Polské lidové republiky „upustila od placení reparací Polsku s účinností od 1. ledna 1954“. Šlo samozřejmě především o ústupek tehdejší Německé demokratické republice.


Varšava odškodnění nezmínila v roce 1970 ani ve smlouvě Odra–Nisa o uznání západních hranic Polska.


Zaplaťte nám biliony za 2. světovou válku, vzkazuje Řecko Německu


A konečně v letech 1990/1991 polská vláda přijala smlouvu 4+2 o sjednocení dvou plus čtyř německých států, která nahradila mírovou smlouvu mezi bývalými válečnými nepřáteli a Německem. Podle mezinárodního práva tím skončil válečný stav, náhrada škody nebyla stanovena.


Většina je pro

Podle dřívějších polských odhadů založených na soupisu z roku 1946 plus úroky činí škoda 800 miliard eur.

Ve druhé světové válce zahynuly čtyři až šest milionů Poláků.

Požadavek na odškodnění podporuje 63 procent Poláků, sdělila RTL.




320 miliard eur Řekové požadují od Německa

© REUTERS / Dado Ruvic/Fines

Svět

22:53 04.06.2019

Řecký velvyslanec v Berlíně v úterý předal německému MZV nótu, v níž řecká vláda vyzývá německou stranu k zahájení jednání s cílem vyřešení otázky vyplacení Německem válečných reparací a náhrad škod za první a druhou světovou válku, sdělilo MZV Řecka.

„Tato diplomatická akce je podniknuta po projednání na úrovni politických vůdců na plenárním zasedání řeckého parlamentu dne 17. dubna a na základě rozhodnutí drtivé většiny poslanců s přihlédnutím ke zprávě mezistranické komise, která vymáhá německé dluhy vůči naší zemi,“ uvádí se ve zprávě.

Řecké nároky se týkají reparací a náhrad škod, které byly způsobeny zemi a jejím občanům během první a druhé světové války, válečných reparací vůči obětem a potomkům obětí německé okupace, návratu okupačního úvěru a návratu uloupených a nezákonně vyvezených archeologických a jiných kulturních hodnot, sdělilo MZV.

Usnesení parlamentu

Řecký parlament přijal dne 17. dubna usnesení, kterým pověřil vládu, aby požadovala, aby Německo zaplatilo válečné reparace ve výši 309,5 miliardy eur za škody během druhé světové války a 9,2 miliardy eur za první světovou válku. Řecko navíc odhaduje odškodnění za smrt a zranění osob na více než 107,2 miliardy eur. Vláda bude také požadovat vrácení odcizených archeologických pokladů a památek.

Poslanci odhlasovali usnesení většinou hlasů, k čemuž dochází v řeckém parlamentu velmi zřídka.

Podle referátu mezistranické komise, na jehož základě bylo přijato usnesení, během druhé světové války Řecko ztratilo 558 tisíc lidí, kteří byli zavražděni, a dalších 880 tisíc lidí se stalo invalidními. Obětí války se stalo 19,7 % obyvatelstva země, které v roce 1939 tvořilo 7,335 milionů lidí.

V usnesení se uvádí, že řecký stát se nikdy a žádným způsobem nevzdával svých nároků, otázka odepření nároků řeckému státu nikdy nebyla vznesena a nemohla být vznesena.

Stanovisko Německa

Německo odmítá všechny požadavky Athén. Němečtí představitelé tvrdí, že jejich země již splnila své povinnosti a v roce 1960 zaplatila 115 milionů marek. Stanovisko německé vlády je v této otázce „neměnné“, problém je vyřešen „definitivně právně i politicky," řekla zástupkyně oficiálního mluvčího německé vlády Martina Fietzová.


Nebýt válečných škod, byli bychom moderní země, tvrdí Řecko. Chce reparace

29. října 2018  20:17
Řecko se znovu přihlásí Německu se svým požadavkem, aby jako nástupce nacistické Třetí říše vyplatilo Aténám válečné reparace. Po Polsku si tak na svém trvá další země. Řecko od Němců podle nové zprávy chce téměř osm bilionů korun.

„Německo nikdy pořádně nepřijalo svou historickou odpovědnost za naprostou zkázu země,“ míní zástupce řecké strany Syriza v Evropském parlamentu Stelios Kuluglu.

Atény podle britského listu tvrdí, že poválečné škody hrají hlavní roli ve zpoždění, které Řecko nabralo v následném rozvoji v moderní stát. Němci by tak podle mínění řeckých politiků měli zemi vyplatit reparace.

„Je to stále bolestivé téma a my jsme ve vládě absolutně připraveni ho zvednout,“ uvedl předseda parlamentního výboru pro obranu a zahraniční vztahy Kostas Duzinas.

Zdroj:
Řekové požadují po Německu uloupené cennosti

Protiněmecké nálady v Řecku sílí a s nimi se stále častěji objevuje požadavek, aby Berlín Aténám konečně splatil reparace za druhou světovou válku. Nově se tématem staly i historické artefakty, které Němci za války z Řecka odvezli.


Řeč je o přibližně osmi a půl tisících předmětech, jejichž prodej by v současnosti v aukčních síních mohl vynést až 1,3 bilionu eur, uvádí server Greek Reporter. Okupanti nebrali ohled ani na Akropoli, když v Parthenonu v roce 1941 umístili protileteckou baterii. Sochy používali jako cvičné terče pro zaměřování a vstup do Akropole jako latrínu. „Muzeum v Lavadii proměnili v opravnu kol, zatímco němečtí archeologové plenili řecká muzea a přinejmenším na 17 místech po celém Řecku prováděli ilegální vykopávky,“ konstatuje Greek Reporter s tím, že při odsunu z Atén v roce 1944 němečtí vojáci v Akropoli poškodili bezpočet soch a váz. „Pracovníci řeckého archeologického úřadu jasnozřivě před okupací ukryli nejcennější předměty a po celou dobu je i s nasazením svého života chránili,“ připomíná Greek Reporter hrdinství řeckých archeologů tváří v tvář „německým dobyvatelům“.


Řecký ministr infrastruktury Dimitris Reppas loni v dubnu v parlamentu konstatoval, že největší škody na kulturních památkách Němci napáchali v oblasti Kréty, východní Makedonie a Trácie, stejně jako na ostrovech Samos a Thessálie. Část z ukradených cenností přitom německé archeologické muzeum Pfahlbaumuseum vrátilo Řecku v roce 2010.


Téma dávné a stále nedořešené křivdy i zvolená rétorika nicméně přesně odpovídají atmosféře, která dnes v Řecku vládne ve vztahu k Německu, hybné síle všech bruselských „úsporných opatření“. Mluví se navíc také o dluhu 108 miliard eur za rekonstrukci zničené infrastruktury a o dalších 54 miliardách za nucené půjčky nacistickému Německu z let 1942 až 1944. Půjčky poskytovala řecká centrální banka a nacisté z nich platili dodávky a žold okupačních jednotek.


Celková částka – i bez ukradených historických cenností –– se tak rovná takřka 80 procentům současného ročního HDP Řecka. Berlín sice dává najevo, že otázku reparací Řecku už nehodlá otevírat, nicméně vlivný deník Die Welt nedávno vyzval vládu Angely Merkelové, aby alespoň zvážila odpis části řeckého dluhu. List konstatoval, že řecká vláda je připravena vést otázku reparací „až do úplného vyřešení“, a připomíná, že vůbec poprvé tento požadavek vznesl legendární levicový politik a spisovatel Manolis Glezos, který v roce 1941 strhl svastiku z Akropole. Od té doby považují tuto otázku za svou všechny řecké vlády, které chtějí „prokázat, že nejsou německými lokaji“.


Řecký ministr financí Dimitris Avramopoulos prohlásil, že otázka dluhů je stále „otevřená“ a že vláda v ní podnikne „rozhodné kroky“. Německo se na dvou půjčkách Řecku podílelo největší sumou, za níž požadovalo razantní snížení mezd, zvýšení daní a osekání penzí. Die Welt ale připomíná, že „morální nerovnováha“ může přimět Německo „dříve nebo později ukázat dobrou vůli“, a k tomu by mohlo posloužit právě odpuštění části řeckého dluhu, protože „Řecko je beztak nebude nikdy s to splatit“. LN


Poznámka redakce: Němci dluží reparace kdekomu v Evropě. Kdy konečně se přihlásíme o reparace i my, Češi? Přibližně 360 miliard předválečných korun, které nám má SRN zaplatit, je velmi vysoká částka. Žádný ústavní orgán ČR nemá právo se reparací vzdát. Konfiskovaný německý majetek se od našeho reparačního účtu neodečítá. To dosáhla ještě československá diplomacie.


Americký velvyslanec – Washington uznává suverenitu Japonska nad jižními Kurilskými ostrovy


Spojené státy podporují Japonsko v otázce „Severních území“ (jak se v Japonsku nazývá jižní část Kurilských ostrovů) a uznávají suverenitu Japonska nad nimi. Oznámil to v pondělí u příležitosti Dne severních území, americký velvyslanec v Japonsku Rahm Emanuel.

„V tento den, 7. února, kdy Japonsko slaví Den Severních teritorií, chci být zcela zřetelný – Spojené státy podporují Japonsko v otázce Severních teritorií. A uznávají japonskou suverenitu nad čtyřmi spornými ostrovy ještě z 50. let,“ řekl diplomat ve video zprávě, jeho slova cituje  

Emanuel zároveň vyjádřil podporu snahám „japonské a ruské vlády při pokusu o uzavření mírové smlouvy“, která podle velvyslance „už měla být dávno uzavřená“.

Americký velvyslanec v Japonsku se také vyjádřil, že „neúcta Ruska k suverenitě ostatních není nic nového a neomezuje se pouze na severní území“, a poznamenal, že se v pondělí setkal s ukrajinským velvyslancem v Japonsku. V této souvislosti zmínil Krym a „východní Ukrajinu“, čímž zopakoval nedávná obvinění Západu, že Rusko, podle nich, soustřeďuje vojáky na hranici s Ukrajinou.

V souladu s rozhodnutím přijatým v roce 1981 japonskou vládou se každoročně 7. února konají „Národní shromáždění za návrat severních území“ na památku první rusko–japonské smlouvy podepsané v tento den v roce 1855. Takových setkání se tradičně účastní ministři, poslanci obou komor parlamentu z vládních i opozičních stran a také bývalí obyvatelé jižní části Kuril.

Moskva a Tokio jednají od poloviny minulého století o mírové dohodě po výsledcích druhé světové války. Hlavní překážkou zůstává neshoda ohledně práv na jižní část Kuril. Po skončení války bylo celé souostroví zahrnuto do Sovětského svazu, ale Japonsko zpochybňuje vlastnictví Iturup, Kunashir, Shikotan a skupiny malých neobydlených ostrovů. 

Ruské ministerstvo zahraničí přitom opakovaně zdůrazňuje, že ruská suverenita nad těmito územími, která má odpovídající mezinárodně právní formu, je mimo pochybnost. pokec24.cz

Sachalin a Kurilské ostrovy na základě spojeneckých dohod,uzavřených v r. 1945 na Jaltě, patří Rusku


I. Rusko–japonská válka 1904 – 1905

Zprostředkování mírových jednání se ujaly USA; příměří bylo vyhlášeno 1. září 1905, zástupci Ruska a Japonska v americkém Portsmouthu schválili text mírové smlouvy pět dnů nato, ratifikována byla až 25. prosince t. r. Japonsko získalo jen jižní polovinu Sachalinu, Kurilské ostrovy a poloostrov Liao–tung a byl mu přiznán protektorát nad Koreou…

Více zde: …/rusko–japonska–valka–1904–19…/

RUSKO–JAPONSKÁ VÁLKA 1904–1905 :: VÁLKA RUSKO JAPONSKÁ

r–j–valka.webnode.cz

II. Záznam rozhovorů předsedy Rady lidových komisařů SSSR s prezidentem USA, 8. února 1945 v 15 hod. 30 minut, Lívadíjský palác, Jaltská konference

Stalin říká, že to vše je v pořádku, ale že by chtěl vědět, jak je tomu s politickými podmínkami, za nichž Sovětský svaz vstoupí do války proti Japonsku. Jde o politické otázky, o kterých Stalin hovořil v Moskvě s Harrimanem.

Roosevelt odpovídá, že jižní část Sachalinu a Kurilské ostrovy budou vráceny Sovětskému svazu.

Co se týče teplého přístavu, v Teheránu Roosevelt navrhoval, aby Sovětský svaz dostal přístav Dairen ležící na konci Jihomandžuské železnice. Roosevelt však o této otázce zatím nemluvil s Čankajškem*. Roosevelt předpokládá, že jsou dva způsoby, jak může Sovětský svaz tohoto přístavu používat. Prvním z nich je zřízení svobodného přístavu, podřízeného kontrole mezinárodní komise. Při druhém způsobu by Číňané tento přístav Sovětskému svazu pronajali. Tento způsob však souvisí s otázkou Hongkongu. Roosevelt se chce vyhnout pronájmu proto, že doufá, že Velká Británie vrátí Čině Hongkong, z něhož se pak může stát svobodný přístav pro celý svět. Churchill bude mít proti tomu určitě důrazné námitky a bude těžké ho přesvědčit, jestliže Sovětský svaz dostane do nájmu přístav na severu. Roosevelt si proto myslí, že jako první krok by bylo účelnější zřídit otevřený přístav.

Stalin se ptá, co si prezident myslí o zachování statu quo Vnějšího Mongolska, Roosevelt odpovídá, že o tom ještě nemluvil s Čankajškem, ale domnívá se, že status quo ve Vnějším Mongolsku má být zachován.

Mezinárodní konference 1943–1945, Dokumenty, Praha, Nakladatelství Svoboda, 1985, str. 283

III. Dohoda, Jaltská konference 1945, únor

Vedoucí představitelé tří velmocí – Sovětského svazu, Spojených států amerických a Velké Británie – se dohodli, že dva až tři měsíce po kapitulaci Německa a po skončení války v Evropě vstoupí Sovětský svaz na straně spojenců do války proti Japonsku za předpokladu:

1. že bude zachován status quo Vnějšího Mongolska (Mongolské lidové republiky);

2. že budou obnovena práva Ruska porušená věrolomným japonským útokem v roce 1904, a to:

a) vrácení jižní části ostrova Sachalinu a všech přilehlých ostrovů Sovětskému svazu;

b) zmezinárodnění obchodního přístavu Dairenu, kde budou zabezpečeny přednostní zájmy Sovětského svazu, a obnovení nájmu Port Arthuru jako námořní základny SSSR; c) společné využívání Východočínské železnice a Jihomandžuské železnice, umožňující přístup k Dairenu, podle zásad organizace smíšenésovětsko–čínské společnosti při zajištění přednostních zájmů Sovětského svazu, přičemž se rozumí, že Čína si zachovává v Mandžusku plnou svrchovanost;

3. že Sovětskému svazu budou odevzdány Kurilské ostrovy.

Předpokládá se, že k dohodě o Vnějším Mongolsku a o uvedených přístavech a železnicích bude zapotřebí souhlasu generalissima Čankajška. Na radu maršála J. V. Stalina podnikne prezident kroky, aby tento souhlas byl získán.

Šéfové vlád tří velmocí se dohodli, že tylo nároky Sovětského svazu musejí být po vítězství nad Japonskem bezpodmínečně uspokojeny. Sovětský svaz vyjadřuje ochotu uzavřít s národní čínskou vládou pakt o přátelství a spojenectví mezi SSSR a Čínou, aby jí svými ozbrojenými silami pomohl k osvobození Číny z japonského jha. 11. února 1945

J. STALlN


FRANKLlN D. ROOSEVELT


WINSTON S. CHURCHlLL

Jaltská konference, únor 1945

Poučí se někdy Rusové??

P.C.Roberts

Urážka za urážkou, a k tomu další urážka – a ruský ministr zahraničí se ještě zeptá: „Cožpak si americké úřady opravdu nepřejí normalizovat dialog?“

Samozřejmě, že ne! Kolik dalších důkazů pro tento fakt ruský ministr zahraničí ještě potřebuje? Američané vězní syna ruského právníka, a to zcela mimo jakoukoli legální americkou jurisdikci – oni ho totiž unesli a poté odvlekli do Washingtonu. Údajně k soudnímu projednávání, jehož datum je ve hvězdách.

Zadrželi i ruskou občanku Marii Butinovou, falešně obviněnou ze špionáže, a odsoudili ji k trestu ztráty svobody.

A můžeme pokračovat a pokračovat. Právě v těchto dnech zadrželi Američané poslankyni ruského parlamentu Ingu Jumaševovou, kterou předtím pozvali k účasti na dialogickém fóru Fort Ross v USA, což je každoroční akce, na níž američtí a ruští účastníci hovoří volně mezi sebou.

Dokáže tudíž ruská vláda porozumět tomu, že je pro jednotlivé její členy nebezpečné přicestovat do USA nebo kamkoli jinam mimo území Ruska, kde se jich washingtonští rabijáci mohou zmocnit a unést je?

Jak poté, co Washington zrušil imunitu a ovládl ruský konzulát v San Francisku, stejně tak jako ruská obchodní zastoupení v New Yorku a ve Washingtonu, mohou Rusové stále ještě nevědět, že USA jsou gangsterským státem? A jak může mít tedy Rusko normální vztahy s americkým gangsterským státem? Cožpak ruská vláda není schopna pochopit zřejmá fakta?

Až do nebe volající ponižování a potupy, které ruská vláda z rukou Washingtonu tak ochotně přijímá, povzbuzuje gangstery k potupám dalším, které se budou už jen zostřovat.

To si pak Rusové zase jen pokorně postěžují, až Putin sám, poté, co vstoupí na půdu Spojených států, bude zadržen a vyslýchán? Vždyť ho přece mohou uvěznit za vměšování se do amerických prezidentských voleb! To i pak se ruská vláda před Wahingtonem přihrbí?

Ne, to ponižování a potupy se budou zostřovat, dokud na ně ruská vláda neodpoví odpovídajícím způsobem – a to ráznou akcí. Čas na ni už více než dozrál.

Neexistuje absolutně žádný důvod pro to, aby se Rusko bálo korupčnické a společensky degenerující země, která za dvě desítky let nedokázala porazit jen lehce ozbrojený Talibán v Afghánistánu.

A otázka další: Proč se ruská vláda vystavuje jízlivé nepřátelské publicitě tím, že na svém území povoluje rozvíjet činnost zahraničních neziskovek, placených z fondů CIA? Vždyť právě ony svými výtržnostmi a protesty narušily nedávné akce vládnoucích stran v Moskvě, takže následný pokles hlasů podporujících ruskou nezávislost nebyl ničím jiným než vyjádřením nesouhlasu vlasteneckých Rusů s tím, že je jejich vláda neochránila Rusko před americkým vměšováním. A nevšimla si ruská vláda ani nedávných násilností v Hong Kongu, ke kterým došlo právě jen v důsledku čínské nonšalance vůči aktivitám Amerikou financovaných tamních neziskovek?

Cožpak chce prožít jednou totéž?

google – – Official Homepage – Will the Russians ever Learn? Vybral a přeložil Lubomír Man

Jiří Paroubek – Koho zradil Viktor Orbán?


Řeknu rovnou, že nikoho. Ačkoliv V. Orbán má na mnoho věcí z mého hlediska trochu výstřední názory (nesdílím např. jeho zálibu v setkávání se s bizarními politickými figurami z celé Evropy), chová se jako chlap. A myslím, že zájmy obyčejných lidí v Maďarsku hájí velmi dobře.

Jiří Paroubek

3. února 2022 – 03:20


Možná, být na jeho místě, bych načasoval návštěvu Moskvy a setkání s V. Putinem na jiný termín, píše v komentáři Jiří Paroubek.


Ale vlastně i ta návštěva Moskvy ukázala, že je to muž s velkou politickou odvahou. Nikdo z premiérů či hlav států zemí EU střední či menší velikosti neměl tu odvahu, aby se v těchto dnech zapletl mezi těžké váhy evropské politiky. Orbán ji měl a jedná – podle mého názoru – v maďarském národním zájmu.


V těchto dnech obyvatelstvo všech zemí EU čelí nepříjemně rostoucím cenám energií, ale také plynu a pohonných hmot.


Současná česká vláda zvolila v rámci svého ideologického vidění světa způsob pomoci občanům ohroženým růstem cen elektrické energie, cestou administrativně těžko zvládnutelného způsobu podávání supli – žádostí o zvýšení příspěvku na bydlení, např. Poláci na to jdou jinak. Snižuji nebo dokonce likvidují na přechodnou dobu spotřební daně u elektrické energie a pohonných hmot. Ale také u vybraných potravin. Tedy u zboží, které ve spotřebním koši dělá největší inflační nárůst. Polská vláda tedy dělá vše pro to, aby ochránila široké vrstvy Poláků před nepříjemným inflačním tlakem.

Maďarský premiér ale na to šel od lesa. V Maďarsku staví Rusové jadernou elektrárnu, a protože jaderné elektrárny stavět umějí, vyjde Maďary výstavba jaderné elektrárny na přijatelnější peníze nežli výstavba jaderné elektrárny, kterou např. ve Finsku staví Francouzi. Ti staví dlouhá léta, aspoň co já pamatuji a zatím ještě výstavbu neukončili. Pořizovací náklady elektrárny přitom rostou a rostou.


Na výstavbu jaderného reaktoru dostali Maďaři od Ruska kromě dodavatele i úvěr, a to za velmi přijatelných podmínek. Také konečné náklady na výstavbu této jaderné elektrárny stavěné Rusy v Maďarsku budou velmi přijatelné. A přijatelné tedy budou i ceny, které budou Maďaři v budoucnu platit za elektrickou energii vyrobenou v této elektrárně.


Ceny z Ruska dodávaného plynu, které už před časem Orbán dohodl s Rusy, jsou údajně pětinásobně nižší (tedy podle medií), nežli jsou ceny, které se teď v Evropě za plyn platí. To tedy nevypadá na žádný politicky debakl Orbána. Naopak...


Takže pan poslanec za lidovou stranu, Bartošek, který blábolí cosi o zradě ve vztahu k Orbánovu jednání s Putinem v Kremlu, se hluboce mýlí.

Orbán ochránil zájmy širokých vrstev Maďarů a tedy maďarských voličů. To je rozdíl mezi ním a Babišem (i když si myslím, že Babiš byl neporovnatelně lepším premiérem nežli Fiala). Babiš prostě tu odvahu jednat s Rusy na přímo ve své době neměl a pak přišly Vrbětice a bylo vymalováno. Díky rigidnosti většiny českých politiků vůči Rusku, tedy Bartoškú a spol., budeme platit násobně vyšší ceny za plyn nežli platí Maďaři, končí komentář Jiří Paroubek.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)


Josef Středula, odborový předák, je členem Rady Česko–německého diskusního fóra.

Proč o tom česká veřejnost není informována?


Odboráře pana Josefa Středulu počítá pan prezident Zeman k těžkým váhám v klání na prezidentský stolec. Myslíme si, že o kandidátovi na prezidentskou funkci by měl obyčejný občan vědět vše, případně i to, o čem se nemluví a zřejmě by mělo být i nadále skryto. A právě o tom, chceme se nyní zmínit.

„Josef Středula, přední český odborář, který je původem z Hlučínska, vlastně je ´pruského původu´, a na setkáních vždy prokazuje hluboké znalosti o česko–sudetoněmecké historii. Několikrát také vystoupil v malých diskusních skupinách mimo program a poskytl nejnovější informace o vývoji české povolební scény.“ (Sudetendeutsche Zeitung, 17.11.2017, str. 1–2, volný a krácený překlad Pavel Rejf)

Když se podíváme na složení Rady Česko–německého diskusního fóra, skutečně zjistíme, že jejím členem je i Josef Středula, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů, a to dokonce již opakovaně. Zřejmě se tedy osvědčil.

Jsme si vědomi toho, že pan Josef Středula vůbec nemusel nic vědět o tvrzení SZ, že je vlastně pruského původu. Také jsme nezaznamenali, že by kdy se pan Středula k takovémuto původu hlásil. Tvrzení SZ, že kdo je z Hlučínska, je vlastně "pruského původu", považujeme za zásadně nesprávné.


Není však ojedinělé, že noviny tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu vyhrabou někde "německé nebo sudetoněmecké" kořeny nějakého Čecha a s oblibou o tom mluví, aniž by dotyčný o něčem takovým měl tušení.


Z druhé strany je však nutné si uvědomit, že „absolventi“ Česko–německého diskusního fóra (ČNDF), pokud se podle očekávání osvědčí, mají určitý předstih pro získání nejrůznějších ústavních či politických funkcí v ČR. O panu Středulovi se mluvilo již dříve a mluví dokonce i v současnosti v souvislosti s jeho možnou kandidaturou na prezidentský stolec. Přesto si myslím, i když pan prezident M. Zeman se o panu J. Středulovi zmínil jako o možném uchazeči o post hlavy státu, že není tím vhodným kandidátem, který by, byť na jedno funkční období, měl obývat Pražský hrad.


Čeští národovci ne ojediněle vidí v ČNDF platformu, kde za požehnání  českého ministra zahraničních věci a i za české peníze se jedná o přáních a požadavcích landsmanů, které jsou upřednostňovány proti českým státním a národním zájmům. Není divu! Dodnes žádný šéf Ministerstva zahraničních věcí ČR nejmenoval v posledních letech do Rady ČNDF byť jediného  skutečného zástupce českých vlasteneckých subjektů, ač příslušné návrhy dostával. V očích obyčejného českého člověka, pokud vůbec ví o existenci ČNDF, je členství v něm spíše diskvalifikačním momentem, než pozitivním přínosem.


Čas nikoliv příliš vzdálený nám ukáže, zda se mýlíme nebo zda máme spíše pravdu. Sledujme pozorně dění kolem pana J. Středuly a jeho další kroky. Chápejme dobře znamení doby!

Jednu perličku nakonec. V r. 1950 landsmani uzavřeli s fašizujícím  generálem L. Prchalou a jeho lidmi tzv. Wiesbadenskou úmluvu. Ta jim měla zajistit  nejen návrat do vlasti, ale i vytvoření společného federativního česko–sudetoněmeckého státu, v němž by se střídali prezidenti čeští a němečtí. Kdyby se zcela náhodou stal prezidentem ČR pan J. Středula, jak by se na něj landsmani dívali? Jako na českého prezidenta „pruského původu“? Tak by byl překonán další milník na cestě vedoucí ke sjednocení toho, co dříve bylo rozbito. Nebo věci se pohnou směrem wiesbadenské dohody, na níž B. Posselt pohlíží jako na velmi žádoucí významný dokument prorockého vidění, a sudeti, jak již dlouhodobě usilují, se švihnutím zázračného proutku kohosi neviditelného v zákulisí stanou z národnostní skupiny jedním ze dvou národů českých zemí a vytvoří, jak kdysi fantazírovali, s námi česko–sudetoněmeckou federaci, jejímž prezidentem bude oboustranně přijatelný kandidát, tedy pan J. Středula? Připravil dr. O. Tuleškov


Vážení přátelé, měli jste dostat naše texty nejpozději do 31. ledna 2022, ale dostanete je až někdy koncem tohoto týdne. Do časových termínů vstoupilo nepředvídatelné, jež se zatím dosud nikdy u nás neuplatňovalo, a udělalo svou. Omlouváme se. Další zásilku můžete čekat koncem března a případně v první polovině dubna.

Zatímco v průběhu ledna 2022 návštěvnost našich médií dosahovalo přibližně 62 tisíc návštěv, od prvních dnů února klesla zhruba na 42 tisíc. Předpokládáme, že se bude v příštích dnech opět zvedat. Čtou nás lidé v USA, Kanadě, Rakousku, Německu na Balkáně, v Anglii, Francii a zvláště pak na Slovensku.

Fialovská vláda, která spojuje svou pravicovost s prozápadní orientací republiku, nám těžko, zvláště za současné situace, může přinést něco dobrého. Čekejme spíše to horší. Podřízení našich zájmů těm cizím, lze již vidět. Stále si myslíme, že reparace, které nám má Německo zaplatit, patří k předním našim státně–národním interesům. V tomto směru bychom neměli polevovat. Ano, i světový mír je ohrožen. Tím i miliony životů obyčejných lidí na naší planetě Zemi. Co je v našich silách dále dělat? Rozšiřovat naše texty, aby se dostaly do rukou více lidí. Dělat i nadále naši obyčejnou každodenní práci. Nechť se nám daří! Těšíme se na další spolupráci.

Redakce: J.Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 8.2..2022 email:vydavatel@seznam.cz

Estránky:

FB: